ENMR™: Jak vypadá skutečný klid?

Před několika lety jsem si myslela, že funguji dobře. Zvládala jsem práci, děti, koně. Byla jsem často unavená, ale kdo v životě není? A pak se něco začalo měnit - ne dramaticky, pomalu a plíživě.  Začala jsem si všímat, jak velký výkyv ve mně udělají věci, které dřív nechávaly ostatní v klidu. Malý nesouhlas. Nečekaná změna plánu. Slovo řečené špatným tónem. A tehdy jsem si říkala, že jsem možná jen přecitlivělá.

Dnes ale vím, že jsem se konečně začala vracet k přirozenému klidovému stavu. A teprve z toho místa jsem zjistila, jak daleko od něj jsem předtím byla.

Co se děje v těle pod tlakem

Když nervový systém vyhodnotí situaci jako ohrožení - ať už jde o skutečné nebezpečí nebo jen o konflikt v rozhovoru - spustí se osa stres-kortizol. Hypotalamus vyšle signál, nadledvinky uvolní adrenalin a kortizol, tělo se připraví na útok nebo útěk. Dech se zkrátí, svaly se napnou, vnímání se zúží na hrozbu.

Tohle je přirozené a funkční. Problém ale nastává ve chvíli, kdy tento stav přestane být reakcí na konkrétní situaci a stane se výchozím nastavením.

Moderní svět nás drží v mírné, chronické aktivaci tohoto systému téměř neustále.

Termíny, notifikace, výkon, očekávání.

Tělo se adaptuje - naučí se fungovat v napětí tak dokonale, že přestane napětí vnímat jako napětí. Stane se normou. A přirozený klidový stav, ten skutečný výchozí bod ze kterého teprve může vznikat cokoli smysluplného, se stane vzpomínkou na kterou si ani nevzpomeneme.

V koňském světě tento stav dobře známe. Kůň v chronickém přetížení nevypadá stresovaně. Vypadá klidně, poslušně, zvladatelně. Přestal reagovat ne proto, že je v pohodě, ale proto, že jeho nervový systém přešel do útlumu jako ochranný mechanismus. Naučil se, že reakce nemá smysl. Funguje, ale není přítomný.

Člověk na hranici vyhoření vypadá podobně. Vstává, plní úkoly, odpovídá na zprávy. Ale někde uvnitř je systém dávno za hranicí své kapacity. Jen se přizpůsobil natolik, že to přestal hlásit.

Nervový systém koně a člověka funguje na velmi podobných principech. Oba mají sympatickou větev,  která mobilizuje k akci a  parasympatickou větev, která umožňuje odpočinek a regeneraci. Nakonec dorzoventrální vagální systém, který reguluje sociální bezpečí a kontakt. Oba se adaptují na chronický stres stejným způsobem - útlumem, otupěním a ztrátou přirozené citlivosti.

Rozdíl je jediný. My svůj nervový systém můžeme vědomě ovlivnit, ale kůň to sám nedokáže. Je závislý na nás.

Když ke mně přijde kůň v chronickém napětí, první věc kterou potřebuji zjistit není co neumí, ale kde je jeho skutečný klidový stav. Bez toho referenčního bodu nemůžu stavět vůbec nic. Kdybych začala přidávat požadavky na systém, který neví jak vypadá klid, jen přidávám vrstvy napětí na napětí.

 Přesně to ale děláme sami sobě. Místo návratu na začátek pořád přidáváme. Další závazek, další cíl, další výkon. A pak se divíme proč se systém zhroutí.

 Práce s nervovým systémem koně mě naučila jednu věc, která platí stejně pro lidi - skutečné učení, skutečný výkon, skutečná spolupráce, to vše začíná teprve ve chvíli kdy je systém v kontaktu s vlastním klidem. Ne v jeho absenci stresu, ale ve schopnosti se do klidu vracet.

To je místo odkud chci pracovat. S koňmi i s lidmi kteří s nimi žijí.