ENMR Method™ | Co když se ptáme špatně? — 1. díl

Hlavně ať to funguje. A co když právě v tom je problém?

Jsme mistři v odstraňování příznaků. Jen se občas zapomínáme zajímat o to, proč vůbec vznikly.

V kabelce nosíme ibuprofen na bolest hlavy. Někdo má po ruce Lexaurin pro chvíle, kdy už je psychického napětí příliš. Nemůžeme spát? Hledáme něco, co nám pomůže usnout. Jsme dlouhodobě přetížení? Snažíme se najít způsob, jak dál fungovat. Bolest utlumíme. Úzkost zmírníme. Únavu překonáme. Nepříjemné pocity se naučíme potlačovat.

A když to funguje, máme vyřešeno.

Nebo ne?

Samozřejmě, léky mají své místo a možná jsou i nezbytné. Jenže úleva od příznaku ještě nemusí znamenat, že jsme pochopili, proč vznikl.

A možná je to podobné i s naší psychikou.

Kolikrát se naučíme zvládat situace, které jsou pro nás dlouhodobě nepříjemné? Kolikrát se přizpůsobíme očekávání okolí, přestože uvnitř prožíváme něco úplně jiného?

Navenek fungujeme. Pracujeme, komunikujeme, podáváme výkon. Někdy dokonce působíme naprosto klidně.

Ale znamená to, že se tak skutečně cítíme?

Představte si, že máte před ostatními předvést něco, co běžně dobře umíte. Tentokrát vás ale někdo sleduje. Hodnotí. Záleží vám na výsledku. Najednou začnete více kontrolovat každý pohyb, možná zadržíte dech, zatnete svaly. To, co jindy zvládáte automaticky, vám najednou nejde.

A někdo vedle vás opakuje: „Uvolni se. Soustřeď se. Vždyť to umíš!“

Možná vám to pomůže. A možná se začnete snažit ještě víc a celé se to zhorší. Přitom jste nezapomněli, jak se to dělá. Jen se změnily podmínky, ve kterých máte podat výkon.

A právě tady se dostáváme ke koním.

Protože způsob, jakým přistupujeme k vlastním obtížím, často přenášíme i do práce s nimi. Jsme zvyklí hledat řešení toho, co vidíme a co nám v danou chvíli překáží. A když se nám podaří nežádoucí projev odstranit, máme tendenci považovat problém za vyřešený.

Jenže stejně jako u člověka nemusí být viditelná reakce celým příběhem, ani u koně nemusí samotné chování vypovídat o tom, co se skutečně odehrává v jeho organismu a jak danou situaci prožívá.

A teď si představte koně.

Při sedlání uhýbá? Naučíme ho stát. Před skokem zrychluje? Naučíme ho zpomalit.

Při nacválání zvedá hlavu? Začneme opravovat jeho pohyb.

Použijeme různé metody učení, abychom dosáhli požadovaného výsledku. A když se jeho chování změní, považujeme problém za vyřešený. Jenže co když jsme změnili pouze to, co vidíme?

Stejně jako člověk může navenek fungovat, přestože psychicky prožívá náročnou situaci, může i kůň vykonat požadovanou činnost, aniž by ji skutečně dobře zvládal.

Ale samotná změna chování nám ještě nemusí říct, co všechno se skutečně změnilo.

Možná bychom se proto měli méně soustředit na to, jak určitou reakci odstranit, a častěji se ptát, proč vůbec vznikla.

A to nejen u našich koní.

Ale i u sebe.

Protože někdy není největší problém to, že něco nefunguje. Ale že jsme se naučili fungovat i s tím, co dlouhodobě přehlížíme. A to nás přivádí k další otázce – jak vlastně poznáme, že se něco skutečně změnilo?