Hlavně nemít vysoký kortizol. Další úkol na seznamu.
Minule jsme se zamýšleli nad tím, jestli skutečnost, že něco funguje, automaticky znamená, že je všechno v pořádku. Ale uvědomujeme si vůbec, co všechno na nás působí, než začneme něco dělat?
Od dětství posloucháme, že se musíme snažit. Že bychom měli něco dokázat. Že nesmíme selhat. Že na sobě musíme pracovat. A postupně si vytváříme vlastní pravidla. Musím to zvládnout. Nesmím udělat chybu. Co si o mně pomyslí ostatní? Některá už ani nevnímáme. Stala se součástí našich automatických reakcí.
A dnes jsme k tomu přidali ještě jednu věc. Kortizol.
Zvlášť v diskusích o zdraví žen a mužů po čtyřicítce se s ním setkáváme téměř na každém kroku. Jak ho snížit. Jak odstranit stres. Jak správně dýchat, spát, odpočívat a být v rovnováze. Jenže kortizol není náš nepřítel. Je přirozenou součástí fungování organismu. Pomáhá nám reagovat na zátěž, mobilizovat energii a přizpůsobovat se měnícím se podmínkám.
A stres sám o sobě také nemusí být problém. Problém může nastat, když je zátěž příliš velká, trvá příliš dlouho nebo nemáme dostatek prostoru se z ní zotavit. Ale napadlo nás někdy, proč vlastně tělo při zátěži mění hladinu kortizolu? Co se v nás odehrává, že organismus potřebuje mobilizovat další energii? A co všechno přehlížíme, když se soustředíme pouze na to, abychom měli jeho hodnoty v normě?
Samotná hodnota kortizolu nám samozřejmě neřekne celý příběh. Jeho hladina se během dne přirozeně mění a dlouhodobý stres nemusí vždy znamenat jeho trvalé zvýšení.
Možná bychom se ale neměli ptát jen na to, jak kortizol snížit, ale také co všechno se v našem životě odehrává, že naše tělo musí opakovaně reagovat na zátěž.
A teď si vezměme úplně obyčejný život.
Práce, děti, jejich škola a kroužky, vlastní koníčky, domácnost. Do toho vztahy, někdy problémy v partnerství, finanční starosti, plány, cíle a představy o tom, co všechno bychom ještě chtěli dokázat.
A ideálně bychom měli být ve všem dobří. Dobří rodiče, partneři, zaměstnanci. Mít uklizeno, věnovat se dětem, nezanedbávat sebe, pracovat na vztahu a ještě si plnit vlastní sny.
Každá z těch věcí může být sama o sobě zvládnutelná. Jenže dohromady vytvářejí zátěž, která prakticky nikdy nekončí. A my si na ni postupně zvykáme.
Ráno vstaneme a jedeme. Jedna povinnost střídá druhou. Někde něco nestíháme, něco odkládáme, něco doháníme. A když konečně máme chvíli klidu, hlavou nám běží, co všechno ještě musíme udělat.
Přestaneme si všímat, že máme stažená ramena, zatnutou čelist, že dýcháme mělce nebo že jsme unavení už ve chvíli, kdy den teprve začíná. Tělo přitom může dávat najevo, že zátěže je příliš. Jenže my jeho signály často přehlušíme dalšími povinnostmi.
A možná právě v tom je jeden z největších problémů chronického stresu. Že si ho velká část z nás vůbec neuvědomuje.
Nepřipadáme si ve stresu. Vždyť jen žijeme svůj běžný život. Chodíme do práce, staráme se o děti, řešíme domácnost, plníme povinnosti.
Fungujeme. A právě proto nás možná ani nenapadne, že naše tělo může být dlouhodobě vystavené zátěži, ze které se nestíhá dostatečně zotavovat.
To, že jsme si na nějaký stav zvykli, totiž ještě neznamená, že je pro naše tělo v pořádku.
A přesně tohle mě kdysi začalo zajímat i u koní. Proč některé projevy napětí považujeme za normální? Proč si jich přestaneme všímat, když kůň dál pracuje a plní naše požadavky? A co všechno se může odehrávat pod povrchem, přestože navenek všechno funguje?
Právě o tom jsem psala ve svém dřívějším článku „ENMR™: Jak vypadá skutečný klid“.
[ENMR™: Jak vypadá skutečný klid? — Dvůr Hlohov Váš partner pro kvalitní výcvik koní]
A čím více se tím zabývám, tím častěji si uvědomuji, jak podobně přistupujeme sami k sobě. Dokud zvládáme všechno, co se od nás očekává, máme pocit, že jsme v pořádku. A místo abychom se začali zajímat o to, odkud náš vnitřní tlak přichází a co nám tělo vlastně sděluje, přidáme si další úkol.
Snížit kortizol. Naučit se relaxovat. Správně dýchat. Být v rovnováze.
Musíme podávat výkon. Musíme všechno zvládat. A ještě u toho musíme být dokonale v klidu. Ale není to jen další tlak?
Dnes se hodně mluví o vědomé práci se stresem. Učíme se správně dýchat, regulovat nervový systém, být přítomní. Ale co když se i z toho stane další výkon, ve kterém chceme obstát? Dokážeme se skutečně zastavit a všimnout si, co se s námi děje? Nebo jsme se jen naučili další způsob, jak sami sebe dostat pod kontrolu?
Protože umět se uklidnit ve chvíli, kdy máme na všechno čas, je jedna věc. Ale všimnout si vlastního napětí právě ve chvíli, kdy se nám něco nedaří, někdo nás hodnotí nebo náš kůň nereaguje podle očekávání, je věc druhá.
Učíme se skutečně pracovat se stresem, nebo se jen učíme, aby na nás nebyl vidět? Ruku na srdce. Kdo z nás dokáže ve vypjaté situaci fungovat úplně stejně jako v klidu?
A přestože navenek působíme klidně, naše tělo už reaguje jinak. Možná si toho ani nevšimneme.
A tak se snažíme dál. Zvládat, překonávat, zlepšovat se. Až se jednoho dne přistihneme, že jsme unavení, vyčerpaní, ztrácíme motivaci a vlastně ani nevíme, co s tím. Přitom navenek může všechno pořád fungovat.
A není to přesně ten okamžik, kdy bychom se měli přestat ptát, jak ze sebe dostat ještě víc, a začít se zajímat, co nás do toho stavu přivedlo?
A pak přijdeme ke koni. Se vším, co jsme za celý den prožili. S vlastními starostmi, očekáváním, napětím, které už možná ani nevnímáme.
A před námi stojí další osobnost. Se svými zkušenostmi, očekáváním a vlastním napětím.
Dva nervové systémy, které se právě potkaly. Každý s vlastními zkušenostmi, vlastním napětím a vlastními způsoby, jak na zátěž reagovat.
A my chceme, aby všechno fungovalo.
Ale uvědomujeme si vůbec, co všechno si do toho společného okamžiku každý z nás přináší?